14. měsíc

Jůůůůůůů je ráno nebo není? Podle reakce mámy asi není, ale je mi to fuk. Mám nápad zpestřím si vstávání, uáááááááá...... ááááááááááááááá co totototo jééééé. Máma:" pšššššš Jůlinko spinkej". Nedala mi mlíčko tak jim trochu osladím spaní. Lalalala, to jsem ale šikovná co? Čekám, že aspoň táta ocení mé pěvecké umění, ale nějak nereaguje. Máma už chytá nerva, prý mlč a spi. Csssssss. My může houpnout na šos. Nedala mlíčko nedala, tak co po mně vlastně chce. Já chci mlíčko. Je půl šesté ráno. Rodičové mají dnes nějakou výdrž nebo, že bych byla měkká. Musím přitvrdit. A už to mám, použiju pravý i levý hák. Uf byla to fuška, ale mámě konečně ruply nervy a bere mě k hračkám. Výhra. Ještě zkusím zaprotestovat, že teda jako to mlíčko, ale máma nepovolí. Mám za úkol hrát si sama. Nevadí. Si vystačím. Než si máma opláchne obličej a rozlepí oči, stihnu vyloupat všechna čísla a tvary z molitanové podložky. To je krása, kochám se svým nápadem udělat uprostřed pokoje hromadu. Máma už to tolik neocení, jen spráskne ruce a lehne si na pohovku. Ta je ale lííná. Nic, vylepším to ještě hromadou z knížek a cédéček, to už mámu trochu probere. Hra na kočku a na myš mě unaví natolik, že jí usínám v náručí. Máma konečně jásá. Hurá do postýlky. Dnes mám premiéru vstávám až v devět hodin. Snídám s tátou borůvkový tvaroh a škemrám po něm tvarohový koláček. Mňam mňam, super snídanička.

Jůlinčin první slovní "dialog":Ráno v posteli:

Juli: "Co toto je?" a ukázala na ptáčka na noční košili mamky.

"Ptáček." odpověděla mamka.

Juli: "Co?"

"Ptáček." odpověděla znovu mamka.

Juli: "áá bďbďbď". :)))))

Rozumbrada jedna! :o)

-----

Přišli jsme do uklizeného obýváku, hračky srovnané a uklizené. To je něco na mě. Během 5 minut se obývák dostal do stavu blížícím se následkům jaderného výbuchu.

Jsem strašná, ale opravdu hrozná kramářka. Srovnaná kupička časopisů je to největší lákadlo a neskončím, dokud není všechno na hromadě v jednom chumlu. Všechna pěnová zvířátka a autíčka musím vyloupat z podložek. Rozebrat kostku? To je povinnost! Rozmetat dřevěné kostky? Nutnost! Vykramařit DVD z knihovny? Nevyhnutelnost! Když už byla hromada dostatečně veliká, uznali rodiče, že je čas jít ven. A taky už byl nejvyšší čas, pokud jsme chtěli stihnout kostel.

Začátek jsme drobátko nestihli a navíc, jak jsem nebyla vyspaná, tak jsem sama nevěděla co chci. Když šel táta vybírat, tak jsem chtěla za ním, ale když se mnou šel pryč od mámy, tak jsem zase chtěla k mámě. Nakonec mě máma vzala ven a ťapala se mnou po ulici. Venku jsem narazila na strejdu Luďu, asi zaspal po flámu. Tentokrát jsem ho nevyřvala vypadal chudák, že by to neustál, ušetřila jsem ho. Také jsem měla všeho plné nožky, máma se mnou chodila do kostela tam jsem začala plakat a chtěla jsem ven. Proceduru jsme opakovaly cca tři krát. Až když jsem tátovi upadla a třískla se dost škaredě do hlavičky, tak mi dala máma konečně mlíčko a dostavil se i vytoužený odpočinek.

Dnes jsem moc hezky jedla - snědla jsem půlku velké porce čočkové polívky a celou svou dávku jídla. Moc jsem si to pochvalovala, dělala jsem hlasitě mňam, mňam, to je moje uznání dobrého papání. Máma do mě pak na mou žádost natlačila banán a ještě jsem vše vydatně zapila mlíčkem. Ale odpoledne nestálo za nic, táta si hrál s jakousi krabičkou u TV a neměl na mě vůbec čas, mamka se na něj za to zlobila. Hrála si tedy se mnou ona, i když chtěla umývat okno. Pak mě sbalila a šly jsme ven, kde jsem pozorovala vrány a auta a kde jsem i usnula.

Prospala jsem se docela dobře, mamku už vztek taky přešel a přestala se na tátu zlobit, ten se to snažil aspoň trochu odčinit. Večer se mi věnoval. Ale jenom chvíli, pak zase "musel jít" sepisovat jakousi smlouvu. CHjo! Táto! Tady jsem! Konečně si mě všiml a nechal toho datlení do PC sedl si za mnou a hrál si. Sice občas k počítači odběhl, ale to si jen s kýmsi psal po Skype, takže se pak hned zase vrátil. Což byl dobrý okamžik pro nestřeženou akci.

Dostala jsem se k ovladači na TV. Tuším včera jsem konečně přišla na to, jak sundat ten kryt. No a tak jsem při jednom z tátových odběhnutí kryt sundala a pod ním jsem našla poklad! Dvě tužkové baterie.... Jednu se mi dokonce podařilo vyndat! Ale než jsem ji stačila prozkoumat (jak jinak, než pusou, že jo), tak se táta otočil a šel ke mě. "POZOR," svítilo mi červené světýlko v hlavě, "on mi ji určitě vezme, to je jasný!". Vždycky, když si najdu něco, co mě zajímá, tak mi to vezmou! Snažila jsem se tedy baterku schovat v ručičce, ale byla větší než moje dlaň. Nevadí, zkusím plán B. Odpoutat jeho pozornost od mé pravé ruky. Levou jsem tedy začala hrát na klavírek, mezitím jsem pravou ruku schovávala co nejvíc za sebe. Bídák, prokoukl mě! A samo, hned mi ji vzal. Tu baterku. Ale to neměl dělat. Spustila jsem sirénu prvního stupně, holubi se zvedli ze střech a dobrovolní hasiči si začali nasazovat helmy. Musel zafungovat výměnný obchod, tedy něco za něco. Tentokrát jsem vypnula alarm za sušenku.

Ale jinak jsem strááášně moc šikovná. Už umím poprosit (rukama) a i chápu význam toho znaku. Vždycky, když něco chci, tak na to ukážu a zakřičím hlasitě "mmmmm!". Ale tak poslední dva dny mě vždycky rodiče opraví a zeptají se: "A jak se to říká, Jůlinko?" Já ukážu rukama prosím, prosím a oni z toho mají děsnou radost. Když myslí.... Pozitivní je, že pak dostanu to, co jsem si ukázala. Tedy skoro vždycky, někdy mi řeknou nene! A to se trošku zarazím, ale pak to akceptuju a už to nechci. Pokud mám špatnou náladu, tak to neakceptuju a ječím.

Když jsme dořešili problém s baterkou, tak jsem si vzala klavírek a vyzkoušela jsem si na něj hrát oběma rukama. Docela mi to šlo a tak jsem si u toho i zpívala. Máma se na nás z kuchyně přišla podívat a zůstala stát ve dveřích s otevřenou pusou. Myslela si, že to hraje táta a já si u toho zpívám. Dokonce se mi dařilo vytvořit i docela pěknou melodii a skoro jsem se i trefovala intonací. No více je vidět na videu.

Tak a jsem bez kočárku. Sice ne doslova, dostali jsme náhradní, ale náš jsme poslali na reklamaci - vibruje přední kolečko tak, že bez aretace se skoro už nedá jezdit, celý ten úchyt kolečka je rozviklaný (povolené nýty) a pár dalších drobností. Ale popořadě. Na 9 hodin jsme měli být v Olomouci u paní doktorky (kožní). No, přijeli jsme asi o pět minut později, takže docela úspěch vzhledem k našemu vypravování. Museli jsme chvíli čekat, tak jsem hned prolustrovala celou čekárnu. Paní doktorka to tam má moc pěkné, takové moderní, v africkém stylu. Táta mě vysadit na široký parapet a já pozorovala venkovní ruch. Táta nestačil odpovídat na moje "co to je?". Auta, havrani, strom, komín, další auto, pán, pejsek, kočárek. ... Uff, to je věcí... Konečně si nás sestřička zavolala. U paní doktorky v ordinaci to je taky moc hezké, měla jsem se pořád na co dívat.

Mamka si ještě skočila na odběr krve a už jsme zase museli popojet o kus dál. Táta totiž měl na 10 hodin zubaře. My s mamkou jsme poťapaly venku, potom nás táta zavolal dovnitř a na vyšetření šla mamka. Opět jsem prošmejdila čekárnu, nahlídla do všech dveří, a hlavně co se mi tam líbilo, tak to bylo velká zrcadlová stěna.

Už jsem toho měla docela dost, i byl si schrupla, ale ještě jsme museli pořešit ten kočárek. V prodejně jsme sepsali protokol, dostali náhradní a valili jsme domů. Cestou jsem si pospala, + ještě než mamka nakoupila v Přerově v Tescu.

Doma jsem dostala jídlo a konečně jsem si mohla jít hrát. V podvečer jsme šly s mamkou ven na procházku s novým kočárkem. No nic moc, jsem v něm jak sardinka, fusak se mi válel po zemi, zlatek můj kočárek. Šli jsme se s děckama Navrátilovýma podívat na náměstí na Vánoční strom. Já byla šťastná, že je oba vidím, brebentili jako o život, bylo to moc fajn.

Tím, že jsem odpoledne moc nespala, tak večer to byla rychlovka. Usnula jsem sotva jsme došly s mamkou do postele.

25.11.2010 (13m+11)

dnes byl tedy nabitý den. Táta zůstal doma, protože máme na odpoledne domluvené focení u pana fotografa. Dopoledne jsem si užila v Jungle. Je to dětský "klub" v Trumf centru. Ze začátku jsem byla nedůvěřivá a opatrná, přece jen, cizí lidé a cizí prostředí mi nedělají dobře. Ale za chvíli jsem se otrkala a už jsem byla ve svém živlu. Hlavně, když mě máma "ponořila" do bazénku s balónky. No vážně, měla jsem balónky skoro až po krk, rochnila jsem se v tom jako hrošík v bahně, rozhrnovala jsem tu masu koulí a měla jsem z toho děsnou radost. Skluzavka - další věc, o kterou si asi napíšu Ježíškovi. Řádila jsem jako černá ruka, moc mě to bavilo, sjíždět dolů, lozit nahoru (s pomocí mamky), no báájo... Ani se mi nechtělo domů. Ale je potřeba se trochu prospat, takže v kočárku jsem to zalomila a mamka poctivě jezdila. Po domluvě s tátou si mě předali, aby se mamka před focením mohla nechat zkrášlit na kosmetice. Táta ji doprovodil a pak to pomalu stáčel k domovu, dostal za úkol sebe i mě naobědvat. Ještě jsme se stavili u tety Aničky ke Zlatému slonu. Tam jsem se i probudila, ne moc dobře, koukala jsem jako vyoraná myška, kde to jsem. Ale známá tvář tety i táty mě dala jistotu, že jsem na známém a oblíbeném místě. Překontrolovala jsem si slony, jestli jsou na svém místě, omrkla jsem dnešní nabídku řetízků a prstýnků a po nasazení botiček jsem si to štrádovala tam a zpátky. Zvědavě jsem nakoukla do stánku s novinami, paní se na mě usmála, i když jsem si nic nekoupila, venku hned vedle jsem potkala paní o hůlkách, ta se na mě taky smála. Začala jsem si ji prohlížet a odměnila jsem ji taky krásným úsměvem. Pak mě zaujal výtah, donutila jsem tátu jít se mnou dovnitř, ale tam to nebylo nic moc, tak jsme se rozloučili s tetou a šupajdili domů, než se vrátí mamka.

Táta mi ohřál jídlo a cvak, cvak - máma je doma! Rychle jsme se najedli, mamka ještě nachystala oblečení a s asi 10 minutovým zpožděním jsme vyrazili. Pan Kočí (fotograf) se mi zpočátku moc nezdál, ale je vidět, že to s dětmi umí. Prvních 20 minut jsme se tak trochu oťukávali a nakonec jsem ho vzala "na milost". Byl děsně srandovní, dělal na mě ksichtíky a byl moc milej. Vzal nás nahoru do ateliéru. No co mám povídat. Tolik hraček a věcí jsem viděla snad jen v obchodě. Měl tam taky jakési divné deštníky, které blýskaly světlo. Než jsem se vzpamatovala, už jsem seděla tátovi za krkem a pan fotograf dělal jednu fotku za druhou. Když jsme dodělali společné fotky, naaranžovali kolem mě plyšáky, potom zahradnické nářadí, telefonní sluchátko, kufr, tříkolku a další a další rekvizity. Máma na mě foukala bubliny z bublifuku, táta dělal opičky, abych se smála, deštníky blýskaly ostošest, Během té hodiny a půl jsem se stačila 3x nakojit, 5x převléct, nafotit 65 fotek - no docela chápu modelky, že si stěžují, jak těžká práce a dřina to je... Rodiče nakonec s těžkým srdcem vybrali 15 nejlepších fotek, víc už to prý promazat nešlo, jedna fotka hezčí než druhá. Až budou hotové (upravené a vytisklé), tak se určitě pochlubím. Vzhledem k tomu, že poslední týden mám posunutý režim (usínám kolem páté večer), tak jsem už o hodinu přetahovala. A bylo to znát. Už jsem byla docela unavená, takže když rodiče konečně dovybírali, docela jsem uvítala, že už jdeme. Ještě jsme si udělali zastávku v cukrárně Cylindr, rodiče si dali zákusek, zmrzku a kafe, já jsem dostala kousek koláče. Ale hlavně, měli tam dětský koutek s autíčkem, stolkem na malování a .... skluzavkou! Tak jsem si s tátou zařádila ještě tam, únava byla zapomenuta a jezdila jsem po zadku jako Fitipaldi. Když jsem se dostatečně vybouřila, vyrazili jsme konečně domů.

Ale dnes mi rodiče opravdu dělají radost. Stavili jsme se ještě u Navrátilů. No co mám povídat, jako obvykle jsem byla šťastná, že jsem s Tobem a Vájou, Filípek se rozvaloval po postýlce, s tím ještě moc velká stranda není, to si spíš užil tatínek, když ho choval. Trošku, ale jenom trošku, jsem žárlila, nedala jsem to nijak najevo, ale táta ten pohled viděl :) Tobík si mě vzal na "starost", honil se se mnou, hrál se mnou na schovku, váleli jsme se po sobě, no zkrátka super tečka dnešního dne!

Doma jsem už jen zvládla trochu kaše, přebalit, a hurá do pelíšku. Mám co zpracovávat, tolik zážitků během jednoho dne... Dobrou noc!

27.11.2010 (13m+13)

První setkání se sněhem, jizda na eskalátoru v Prioru, odpoledne Vizovice - poprvé se rozhodla jít sama - od lednice přišla sama po dvou a objevila ve dveřích.

28.11.2010 (13m+14)

dopoledne si hezky sama hrála - viz video, po kostele spánek doma, pak oběd, a odpoledne trénink v chození, "pomoc" mamce při třídění prádla do pračky (prohrabávala se v hromadě prádla), nová hra: já jsem skládal puzzle, Juli rozdělávala :). Pustila se a sama se odvážila po dvou (aniž bysme na ni volali). Na čtyřech jsem sklopil hlavu dolů a vzhůru nohama jsem se díval na Juli. Ta pochopila a podlezla mi pod nohama až k hlavě, kde jsme si dali pusu .). Naučila se vydělávat CD z boxu (zkušeně, prstíkem do obalu CD "drbla", to povyskočilo na pružince a pak ho vytáhla celé... tak asi půlku ze 120CD :)) Hromada. Přitom stačila psát na externí klávesnici.... Stačila ještě pořešit hromadu časopisů (stáhnout z knihovničky dolů a celé to "pročíst")...

Večer procházka na rozsvěcení Vánočního stromu.

dnes ráno museli rodiče pořešit moje zelenožluté nudličky, mám "rybu" jak mraky. Tátu bolí v krku, no super... Vzhledem ke sněhové kalamitě i svému zdravotnímu stavu raději zůstal doma a nejel do práce. Nicméně musel pracovat, takže na mě neměl moc času, tedy musela to vše zvládnout mamka. Ale já jsem si hezky hrála sama, občas jsem jen zahlásila, co potřebuji (rozebrat puzzle, pomoct otočit stránku). Pak jsem si nalepila hvězdičku na tvář a četla si knížku. A tam byly nakreslené zelené dveře s klikou... A já je chtěla otevřít a nedokázala jsem pochopit, že to nejde, že je to jenom namalované... Po chvíli jsem teda uznala, že to asi nepůjde, rozhodila jsem rukama, jako že to nejde a šla jsem na další stránku :). Jak ale čas postupoval, začala jsem se nudit a mamka si se mnou musela začít hrát - tak vzala tužku a papír, a začaly jsme si malovat...Jé, to bylo príma.. Zavolala nám babička z Lověšic, jestli nechceme přijet na oběd. Hurá po dlouhé době uvidím babi..

Ale zima nezima, museli jsme ven na vzduch... Mamka mě nabalila a tradá ven. Jenže ve druhém patře špatně došlápla na schod, v kotníku křuplo a máma se se mnou sesunula v bolestech na zem. Já se lekla, jak vykřikla a začala jsem plakat, protože jsem nevěděla, co se děje. Naštěstí byla doma teta Věrka, zavolala tátovi, aby přišel dolů. No spráskl ruce, rychle se šel převléknout, vzal klíče od auta, drapnul mě pod paži a spěchali jsme do garáže pro auto.

Otevřu oči a co vidím? Tátu i mámu. Jé, to je dobře. Jenže oni oba spí... Nebo ne? Táta na mě mrknul! He hé, nespí... Jenom to předstírá. Vyvalím se na něj a pozoruju lekníny na stropě... Hmm, chtělo by to mlíko. "I!," zahlásím... Nic, bez reakce... Aha, ještě je potřeba poprosit. Šmydlikám ručkama, div tím třením nerozdělám oheň. Pořád nic, máma nereaguje. Aha, ona mě nevidí, je ke mně zády. Vlezu jí tedy na hlavu. Něco zabručí a otočí se na mě. Hodím na ni úsměv číslo 42 a znovu "poprosím". Usměje se na mě taky, i když je děsně unavená a dává mi mlíčko. Pořád ji bolí ten kotník, tak se v noci asi moc nevyspí... Táta mě potom sbalí a jdeme si hrát do obýváku. Umyje mi obličej, vymění mi plenku a hraje si se mnou. Za nějaký čas slyšíme klapavé zvuky dřevěné nohy kapitána Spencera - to se blíží máma :). Poskakuje po jedné noze opírajíc se o své náhradní končetiny - hole. Vypadá to děsně legračně. Ale pššt, ať se to máma nedozví, ta by nás oba hnala, dělat si z ní legraci!

Táta teď funguje jako ošetřovatelka, poslíček, spojka, podavač, zásobovač zkrátka dělá vše co je potřeba. I když se mamka snaží být soběstačná sebevíc, tak někdy se bez pomoci neobejde. Ale je moc statečná, zvládá to zatím dost dobře, dokonce nám včera i oběd navařila, mňam, moc dobrý špenátek. Ale ten budu mít až dnes na oběd. Táta nachystal snídani pro mě i pro mámu, pojedli jsme a přemýšleli, co s načatým dnem. Venku bylo -13°, tedy nic moc na ježdění v kočárku. Táta tedy vymyslel vcelku smělý plán. Dopoledne si budeme hrát doma, zdřímnu si a potom zavezeme babi do Chropyně. Cestou zpátky se stavíme v Lověšicích za druhou babi a dědou a potom ještě nakoupíme v Hypernově. Cha chá uvidíme jaká bude realita.

Trošku jsem zase potrénovala chození s vozítkem, jde mi to už na jedničku. Ještě předtím jsem po čtyřech dorazila k tátovi, který šel zrovna ze záchodu. Postavila jsem se u něj na nožky, ale on mi jen řekl, ať hezky jdu sama, že mě teď vzít nemůže. Tak jsem se otočila a sama došla po dvou až k mamce, která byla v obýváku... U té jsem zaparkovala a začala úřadovat mezi hračkami. Během 5 minut byla z uklizených a poskládaných hraček opět změť kostiček, puzzlíků, balónků a dalších hraček. Nevadí... Tedy MĚ TO nevadí...:)

Usnula jsem u mamku v náručí, položila mě na gauč a hodinku a čtvrt jsem si pospala. Poté jsme poobědvali. Polívku jsem splivla jako malinu a špenát? Ten mi taky jel.. Poslední dobou zase pěkně papám. Jo, jo, chutná mi a je to znát. Už mám odhadem nějakých 10,5 kg. Navlekli mě do oteplovaček, zabalili jako cibulku a vyrazili jsme s tátou do toho mrazu. Auto bylo hezky zafoukané, takže táta si trochu zacvičil se smetáčkem. Vyzvedli jsme babi a hurá na cestu. Díky mlze a spoustě sněhu jsme jeli pomalu a opatrně. Chvílemi nebylo vidět na pár kroků. Brr, konečně jsme v Chropyni.

Dědu Zdenka moc neznám, často ho nevidím, takže je pro mě trochu cizí. Z počátku jsem se tedy na něj dívala pohledem bernardýna, když mu berou soudek s rumem. Ale postupně jsem se otrkala a za chvíli jsem už lítala po celém baráku a všude mě bylo plno. Pusu od ucha k uchu, smála jsem se na prababi i na dědu, všechno jsem musela prozkoumat, vlézt do každé místnosti a hlavně: ťapat... Když ne s babi, tak s tátou. Předvedla jsem celý svůj arzenál od kravičky, přes pejska až k opičce, ta se líbila nejvíc... Opička? To je novinka asi dva dny. Nijak mě to neučili, táta mi to asi 2x ukázal a já jsem sama zničeho nic po týdnu začala dělat "u-u-u-u"... :) Jsem u toho prý děsně legrační a zatím všude, kde jsem ji předvedla, tak jsem měla velký úspěch. Asi se dám po stopách strýčka Jedličky, ten prý taky uměl spoustu zvířátek. Jenom jednou ho prý děti dostaly do úzkých -chtěly, aby ukázal žížalu! :))) No nic, čas je neúprosný, musíme vyrazit. Cesta do Lověšic byla podobná, jenom s tím rozdílem, že jsem vzadu seděla sama. Ale táta mi dal knížku a já si hezky celou dobu četla. Jenom slyšel, jak si listuju a povídám. Dorazili jsme taky v pořádku, zaparkovali a zazvonili. Tedy táta zazvonil a já zabouchala na dveře. Babi už se k nám hrnula, jé, ta byla mile překvapená, že jsme přijeli. Úplně celá zářila. Hned na chodbě jsem hlásila: "Kde je?" a ukazovala jsem na dveře od dvora. Ale kocourek tam nebyl, asi se někde zatoulal. Ale byli tam ptáčci, kos a červenka. Dlabali nějaký starý rohlík. Já na nich mohla oči nechat. Stála jsem za oknem v kuchyni a pořád na ně ukazovala a zjišťovala, zda se i ostatní dívají, že tam jsou. Ale za chvilku frnk, a byli pryč. "Není, hají", zahlásila jsem smutně. Dostala jsem náplast v podobě dominových kostek. Jůů, to jsem ještě neviděla. Červené, s puntíkama... Hned jsem je otestovala a přijala za své :). Babi byla ráda, že se mi líbí. Potom jsme ještě navštívili hrací koutek v obýváku. Ukázala jsem babi, jak umím už dávat kostičky do kyblíku s otvory. Nesměl samozřejmě chybět "zlatý" řetěz, hned jsem si ho nasadila jako náramek. Táta mi ho dal na hlavu, a jak jsem s ní pohnula, tak spadl dolů. Hihi, sranda. "Hm, ještě!", ukázala jsem prstíkem do dlaně. Jsem nezmar, ale táta neúnavně dával řetěz na mou hlavu, až mě zaujalo něco jiného... Babi byla překvapená, že tak "znakuju". Krásně jsem poprosila o jablíčko, babi docela hleděla, jak jsem šikovná.

Rozloučili jsme se a vyrazili na poslední část plánu - nákup v Hypernově. Doteď tátovi vše vychází. Ale jak jsme se blížili k Přerovu, tak jsem začala zhasínat s knížkou v ruce, až jsem usnula. Takže táta stejně jako včera dojel k domu, vynesl mě nahoru, ale poučen z předchozího nezdaru mě svléknul jen z toho nejnutnějšího, rozepnul svetřík a vytratil se jako pára nad hrncem. Mezitím tedy odjel nakoupit sám. Spala jsem asi dvacet minut. Když jsem si pláčem zavolala mámu, vytáhla mě z postýlky a 45 minut mě kojila. Stejně mi to nestačí, chci stále víc. Zkouší mi tedy ukázat zvířátka, aby odvedla mou pozornost. Napodobování zvířátek mě baví jen chvilku, jsem nevyspaná a otrávená. Máma mě tedy položila na zem a přesvědčovala mě, že se mnou nemůže ťapat. Nechápu proč. Když ji beru za prst a táhnu s jednou nohou kovovou a druhou normální za sebou, neshledávám celkem žádný rozdíl oproti normálu. Snad pouze to, že jí chození trvá trochu déle. Jenže mi v tu chvíli vypověděly nožičky službu a nechtěly jít dál. Seděla jsem u zrcadla a plakala, že mě nechce vzít do náruče. Nedokázala jsem pochopit, že mamka má dost práce sama se sebou a svým bolavým kotníkem. No 5 minut jsem tam seděla jako hromádka neštěstí, až se máma pro mě musela doslova doplazit po čtyřech. Byla jsem naštvaná, protivná, plačtivá. Až když přišel táta z nákupu, tak se to trochu zlepšilo. Jupíí jdu se koupat, hupsnu do vaničky a hned se mi nálada zlepší o 90 %. Už si tam skoro vlezu sama :) Ale táta taky nějak není ve své kůži. Jindy je s ním při koupání zábava, dnes tam sedí u sprchového koutu jako oukropek. Zřejmě mu není dobře, trápí ho krk a bolest hlavy. Je mi ho líto a chci za ním na ručník, na kterém pololeži. Vytáhne mě tedy ven, ale vzápětí mě dává zpátky. To se mi moc nelíbí, já chtěla za ním. Táta pochopil situaci a začal dělat standardní blbiny, co při koupání děláváme a už jsem zase chtěla být ve vaničce:) Poprvé spolu myjeme moje vlásky šamponem (mamka už má praxi, myje mi je tak už měsíc). Tuto proceduru bych z koupání klidně vyškrtla, vůbec se mi nelíbí, polívají mi hlavu vodou, teče mi to do oči, no hnus. Sice se snaží, aby mi pěna nezatékala do očiček, ale já už protestuju asi z principu. Nakonec jsme to tedy zvládli a po večerních procedurách, kaši a mlíku konečně do hajan. Už se mi klíží oči, takže dobrou noc!

V noci jsem se probrala asi na dvě hoďky, už druhý den mě trápí rostoucí stolička, takže jsem si poplakala u mamky v náručí. Ale ráno všechno zapomenuto. Jsem ukecaná, trénuju nová slova: "´áá-hoj!" a "bv, bv, bv dák" - synonymum pro kokokodák. Venku zase po pár dnech oblevy přituhlo a když jsme se podívali ven, nestačili jsme zírat. V noci napadlo pár cm nového sněhu a sněžilo dál. Vločky lítaly ve větru jako rozsypaná pírka. Pozorovala jsem ten frkot s tátou za oknem a moc se mi to líbilo. Umím už i říct, kde je pták (vrána) - ukážu ven z okna a snažím se říct "krá"....

Všichni jsme se vypravilli na procházku do města. Venku chumelilo, za chvilku jsem měla slídu zasněženou. Zalomila jsem to, přeci jen už jsem přetahovala. Rodiče si mezitím vyřídili nákupy. Doma musela mamka nejprve uvařit oběd, takže jsem si zatím hrála. Táta něco kutil na počítači, takže jsem si zábavu musela najít sama. To mi problém nečiní, vždycky prozkoumám zákoutí za sedačkou a nějakou hračku si vylovím. Teď jsem si ale vystačila s tím, co mám vytahané od včerejška. Sedla jsem si ke klavírku, hrábla obouruč do kláves a zapěla jsem. Klavírek (s knížkou písniček) mám moc ráda, listuju si v něm písničky, když mě nějaká zaujme, tak "ji hraju" a někdy (třeba jako dnes) si u toho i zpívám.

Odpoledne potřeboval táta jet do Olomouce a tak vymyslel, že mě vezme s sebou. Juchů, pojedu na výlet. Mamka mě oblekla, vybavila tátu hračkami a instrukcemi a vyrazili jsme. Tak, jak dnes sněžilo, to vypadalo na docela velké problémy na silnicích, ale hned po obědě to začala tát. Takže cesta byla celkem ok. Já jsem si četla knížku až mi začala klimbat hlava a usnula jsem. Spala jsem až do Olomouce. Když jsme tam dorazili, pořád jsem spala. Táta mě tedy nechal v autě na parkovišti a odběhl vyřídit, co potřeboval. Vrátil se asi za 3 minuty, a já pořád spala. Odběhl si tedy ještě jednou a já si pořád chrupkala... Vyjeli jsme tedy zpátky domů a probudila jsem se až na benzince v Přerově, kde táta tankoval. Šli jsme spolu zaplatit a jeli s autem do garáže.

Tam mě táta vysadil z auta a terpve až mě postavil na zem, tak si všiml, že mám boty naopak, na kozí nohu :). Ale mě to nějak nevadilo. Přezul mi to tedy, bych mohla ťapat, zamávali jsme autíčkovi na dobrou noc a zavřeli jsme garáž. Já jsem se co pět kroků otočila, zamávala na dveře garáže se slovy: "hají"... Táta byl ale trpělivý a postupně jsme se dobrali až k hlavním dveřím garáží. Venku na nás čekala kluzká zasněžená silnice. To bylo něco pro mě. Musela jsem samozřejmě jít závějemi, to by jinak nešlo. Moc mě to bavilo. Cesta nám tak sice trvala asi 5x déle, ale byla to aspoň zábava. Ještě jsem ušla cca polovinu schodů, ale pak už mě táta drapnul a uspíšil to trochu.

Pořád mám jakýsi průjem, asi to bude kvůli těm dvěma zatrápeným stoličkám, co se mi klubou. Bolí mě to, pořád si strkám prstíky do pusy, slintám, jako Bernardýn s děravým soudkem. Takže mi nachystali vanu s hypermanganem a šup do ní. Dnes to bylo i s mytím vlásků, opět tragédie. Prostě to nesnáším!

Vypadalo to, že usnu hned po koupání, ale chyba lávky. Ještě jsme dali večerníček na dobrou noc, Ovečku Shaun. Potom táta dal jako přídavek moje videa, ty se mi moc líbily, chtěla jsem je vidět pořád dokola :) No když tak pěkně prosím, tak prý proč ne :) Ale už byl čas, tak mě mamka sbalila do ložnice. Jenže mě se moc spát nechtělo, z auta jsem byla vyspaná do růžova. Takže za chvilku mě donesla zpátky a hrála jsem si až do půl desáté. Pak už ale i přes částečné protesty došlo k mé hibernaci a rovněž mamka u toho usnula.

12.12.2010 (13m+27)

Uááá, dnešní ráno jsem si užila s mámou, nechaly jsme taťku spát. Mamka sice taky ponocovala (neplánovaně usnula u mého uspávání a potom, když v jednu ráno šel spát táta, tak do 5 nemohla usnout :)), ale měla více sil. Nechala jsem jí kutit v kuchyni a hezky jsem si sama hrála v obýváku. Táta se přišoural kolem půl desáté, takže čas tak akorát na nachystání se do kostela. Tam jsme přišli trochu později. Chvilku jsem vydržela v kočárku, ale pak jsem chtěla ťapat. Sice to už umím sama, ale nejvíc mě to baví s někým za ruku. Ideálně za obě. Takže se táta střídal s mámou, občas jsem je drapla oba dva. Byla tam i Klárinka, Vája a Tobík. Klárka už umí chodit mnohem líp jak já, ale ona už trénuje zhruba 4 měsíce, takže má trošku náskok. Moc jí to dnes slušelo. Jenom mi trochu vadilo, že mi sahá na kočárek. Holt, doma se nemusím s nikým o nic dělit, takže to moc neznám. Ale prý si musím zvykat, říkal táta. Na druhou stranu, když si s ním hraju, tak mu dávám svoje hračky, třeba puzzlíky, kolečka, kostičky, vždycky se slovy: "na!". Ale někdy ho přečůrám, sice mu (nebo i mamce) něco nabídku, řeknu "na!", ale když se pro to natáhne, tak ucuknu a děsně se tomu řehním... To jsem si prosím vymyslela sama :). Celkově jsem expert na blbiny, ale to mám asi po tátovi. Vždycky něco vymyslí a já se pak můžu uřehtat. Třeba tuhle: přebaloval mě a já klasicky, otočka na břicho a tradá pryč. Udržet mě v poloze na zádech - docela problém. Vyřešil to "fištrónsky", nasadil si na hlavu moje punčošky, nohavičky mu bimbaly jako uši králíka a ještě u toho dělal ksichty. No já myslela, že se počůrám smíchy. Ještě mi s tím zašmydlikal před očima, já to chňapla a snažila se mu to z hlavy sundat... Ale jak se to natahovalo, tak dělal ještě větší grimasy, jako kdybych mu tahala kůži z hlavy. Pak jsem to pustila a ho to frnklo do čumáčku... Hihi, zatřepal hlavou jako mokrý pes a já chtěla ještě. Pak se mi podařilo mu to s hlavy sundat... No a než jsem se vzpamatovala, tak jsem byla přebalená...

Ale to jsem trošku odbočila. Po kostele jsme si zašli na náměstí na punč. Tedy spíš rodiče, mě nedali nic a tak jsem to zabalila a i s Klárkou jsme svorně v kočárcích usnuly. Probrala jsem se kousek od Pennymarketu, kde jsme se rozloučili s ostatnímy. Doma nejprve musela mamka dovařit oběd, takže táta mě vyfasoval na hlídání a hraní. Vylezla jsem si na sedačku a už jsem šmydlikala ručkama. Tátovi to bylo hned jasný. Udělat bunkr. A taky že jo. Hned jak vzal deku do ruky, tak jsem zavýskla a už jsem se rychtovala. Dnes se vytáhl, postavil ho super, dobře se mi tam lozilo a schovávalo před ním. Vždycky mě honí, já se schovám, pak vykouknu, zase na mě udělá bububu, no zábava je to megasupernejlepší. Mamka sice spráskla ruce, když chtěla donést jídlo, že má z obýváku kůlničku na dříví, ale tak nějak už s tím počítá dopředu. Hlavně když slyšela to naše řádění, tak jí to bylo jasný. Oběd byl naprosto úžasný, snědla jsem celou polévku (hovězí vývar se zeleninkou a písmenky) a celou svou dávku druhého jídla (posekaná zelenina s masem). Fakt se to mamce moc povedlo, takhle s chutí jsem dlouho nejedla. Mamka z toho byla mile překvapená a byla ráda, že mi tak chutná. Sice mám pořád trochu průjem, ale snad už to bude dobrý. Táta s mámou se zase nadlábli vepřo-knedlo-zelem, hlavně táta díky dvojité porci funěl jako prasátko.

Potom jsme seděli všichni na sedačce a trávili ten super obídek. Zahlídla jsem tátův mobil a chtěla jsem dělat haló. Půjčil mi ho tedy a já jsem začala telefonovat. Pomačkala jsem čudlíky (moc jich tam teda na tom dotykáči nemá, to mamčin telefon je lepší, má jich víc) a už jsem telefonovala: "Haó, haó" hlásila jsem do telefonku u ucha. Ale nikdo se mi neozýval. Zkoušela jsem to pořád dokola. Mezitím jsem ještě stačila odpovídat na všetečné dotazy rodičů typu: jak dělá kravička, jak dělá ptáček, jak dělá husa apod... Pak se mě mamka zeptala, jak dělá sanitka? "úá úá úá" zahlásila jsem jen tam mimochodem snažíc se vytočit nějaké číslo na mobilu. Tátovi spadla brada až na zem, mamka se culila.jako prasklá veka. Říkala, že ten zvuk dělám už asi týden, ale dnes poprvé jsem si ho spojila se slovem sanitka. Vždycky, když mě při procházce v kočárku probudí sanitka, tak mi mamka zahlásila, že to byla jen sanitka, ať spím dál. V Přerově se mi to stává docela často, hlavně babi by mohla vyprávět, bydlí kousek o nemocnice a když mě vozí teřba kolem baráku, tak je velká šance, že kolem nějaká projede i s houkačkou... No a dnes jsem si to vybavila. Jinak se už taky umím zeptat: "kde je?". To většinou když něco hledám, třeba když se mi někam zakutáli míček, nebo mi něco spadne tak, že to nevidím. A tátovi se ještě děsně líbí, jak dělám opičku: našpulím pusu a vtahuju vzduch dovnitř a ven asi 5x za sebou. Ale když ji dělá on, je to lepší, mě pořád ještě nejde ten zvuk. No však ještě potrénuju a pak mu vytřu zrak.... Ještě umím zazvonit na zvonek a taky na nos. Když tátovi přitlačím prstíkem nos, tak udělá "ééé"´, jakože zvoní. Kostičky na maják už taky skládám na tyčku s přehledem, už se do té dírky na kolečku trefuju čím dál líp.