13. měsíc

Dnes byla noc na houby. Kolem 1 hodiny jsem se probudila s chrchlikem v nose, takže rodiče museli vytáhnout tu obludu vysavač. Jenom jsem v polospánku seděla na posteli a dívala se, jak to rychtují. Bvvv, a ukázala jsem na vysavač. Jo, to už znám. No, bránila jsem se statečně, ale byli silnější než já. Trochu to pomohlo. Ale jenom trochu. Ve 4. hodiny repete. Jak píšu, noc jako víno. Asi jsem nemocná. Teplotu mi nenaměřili, tak snad jen nějaké malé nachlazení. Ráno byl táta nepoužitelný, takže jsme s mamkou až do 10 hodin byly samy. Pak jsme šly na procházku. Vrátily jsme se kolem jedné, spala jsem sotva 20 minut. Táta potom odjel do Lověšic řešit anténu. Dnes si ho teda moc neužiju. Takže jsem to aspoň mamce pořádně "osolila" - oběd jsem prskala ven, (začalo to tou rajskou minulé pondělí u babi), poslední týden vůbec nějak špatně jím. Máma už je zoufalá, doháním to mlíkem a večerní kaší. Má podezření, že jím jen to, co mi chutná. No, snad se to spraví,

Odpoledne jsme si zatančili s tátou na Zumbu, to bylo super. Ale celý den jsem byla taková vláčná, skelný pohled, no nejsem ve své kůži, jindy bych se při tanci řehnila, dnes jsem se jen tak decentně usmívala a to se táta musel jo hodně snažit...

Večerní koupání bylo taky supr, hrála jsem si se sprchovou růžicí, mezitím dorazil táta z floorbalu (vždyť říkám, že dnes jsem si ho moc neužila) a tak zbytek koupání byl se mnou. Opět bylo večerní vysávání nosíku, pomalu aby mě drželi dva lidi, mám sílu jako bejk. Navečer jsem už byla živější, zase jsem se chovávala v bunkru z deky na sedačce, vykukovala jsem jako rarášek, to byla už zase stará dobrá Jůlinka. Ale čas se nachýlil, takže jsme vyčistili zoubky (dnes poprvé i se zubní pastou a s novým kartáčkem, moc jsem se na tu pastu netvářila, začala jsem ji plivat ven :)). Pak jsem se nechala tátou odnést a položit do postele (i s kartáčkem), bez vzpínání, vztekání, pláče - už jsem byla unavená, takže jsem si cucla od mamky mlíčka a už jsem byla v limbu. Dobrou noc.

28.10.2010 (12m+14)

Spát přikrytá? Ani náhodou! Při jakémkoliv pokusu o přikrytí se dříve či později odkopu, potřebuju volnost. Jakékoliv omezování nesnáším! A to i v jiných oblastech. Něco chci? Tak se to snažím vykřičet. Rodiče někdy vyměknou, někdy ne. Většinou ne. No zkouším to pořád, vymezit si mantinely. U jídla, u hraní, u ťapání, všude. Když se mi něco nedaří, tak se vztekám. Ale zase jsou chvíle, kdy si sama krásně hraju, nezlobím... Jako ta horská dráha, nahoru a dolů... Miluju tancování a zpívání. Dnes dopoledne se stavila babi z Lověšic a když táta pustil písničky, tak jsem hned začala vrtět zadečkem. Drapla mě a už jsme spolu tančily. Pak jsme si hrály na schovku v bunkru, no príma to bylo, babičku i mě to moc bavilo.

Máma mi dnes poprvé nasadila sponečku do vlasů. Moc mi nedržela a abych pravdu řekla, moc o to ani nestojím. Mamka laboruje s tím, že mi tu ofinku ostříhá, tak uvidíme... :) Dopoledne jsme s tátou zašli na 2 hodinky ven, koupili jsme nějaké přesnídávky v DM a u Bati bačkůrky (táta je nemehlo a samozřejmě koupil moc velké, ale naštěstí jdou vyměnit. Ono i ta prodavačka u Bati taky asi moc rozumu neměla, když jsme je zkoušeli, tak musela vidět, že je mi to velké). Cestou na Horní náměstí jsem usnula. Po hodince přišel táta k domu a já se asi 100 metrů od něj probrala :). No načasováno to měl dokonale.

Jídlo? Posledních 14 dní kapitola sama pro sebe. Rodičům připadá, že jím jenom to, co mi chutná, zbytek plivu ven. Oběd dnes? Musela jsem mít to, co měl na talíři táta. Ale i to jsem plivala (kuřátko s bramborem). Nakonec do mě cosi jídla vnutili, ale že bych byla nějaký otesánek, který spořádá všechno kolem sebe, tak to ani náhodou. Po obědě jsme si hráli v obýváku, pak jsme se přesunuli do ložnice, já si krásně sama hrála v postýlce a táta si četl v časopisu na posteli. Pak přišla i mamka a nalepili jsme si na strop nové 3D samolepky (vážky a lekníny). Moc se mi líbily, předevčírem mamka jednu z nich nalepila na zeď k ostatním žabákům, květinkám apod a já si hned všimla, že je tam něco nového - ukázala jsem na tu novou vážku a hned jsem na ni mámu upozornila, jestli o ní ví!

Kolem půl čtvrté jsme s tátou usnuli. Po páté jsem se probrala a zavolala si mámu hlasitým ááa! (máma pařila hru v obýváku na PC :)). S mluvením je to čím dál lepší, furt si něco pro sebe žvatlám, když mamka zazpívá (á-a-a), tak to dokážu zopakovat (intonaci). Naučila jsem se sama od sebe při dělání "Jak se mám" říkat "tak, tak". Už sama dokážu stát (když mám náladu), ale většinou se hned raději skácím do sedu, je to jistější. Koník je hou, hou (houpací koník), toho mám taky moc ráda. Vysávání nosíku dnes proběhlo několikrát a celkem v klidu, už jsem si na vysavač zvykla a táta mě naučil ho zapínat/vypínat, druhým tlačítkem navíjet šňůru, pak ještě čudlíkem měnit výkon.

Dnes jsem si u podvečerní svačinky vymyslela novou hru. Mamka mě krmila v sedačce, já byla opřená dozadu, s hlasitým zvukem jsem se nadechla, předklonila a otevřela pusu. Do ní mi mamka dala lžičku s jogurtem, já ji zavřela a zase se opřela. Potom jsem to zajedla piškotem, co jsem měla v ruce... A tak pořád dokola, až jsem to všechno snědla ... :)

Ještě jsme vyrazili pěšky do Hypernovy (hihi, jinak to ani nejde, táta má auto v servisu) a tak jsem mohla ťapat! Byla to moc fajn procházka, tedy pro mě, rodičům postupně odcházejí záda z toho předklánění :). Jak jsem uviděla přechod pro chodce, otočka o 90° a už jsem na něj chtěla ťapat. Tam a zpátky. 2x. Prostě nezmar :). V hypošce jsme vyřídili dárek pro Barču + nějaké drobnosti a hurá zase zpátky.

Doma jsem pak padla za vlast, docela mě to utahalo. Supr pro rodiče, konečně si trochu dáchnou ...

31.10.2010 (12m+17)

Poslední říjnový den a také poslední říjnová neděle znamenala jediné - posunutí času o hodinu zpět na zimní čas. Samozřejmě na děti to moc vliv nemá, takže Juli vstávala standardně kolem 7 hod., přitom ale bylo teprve 6:00. To ji nijak netrápilo a ani nijak nebránilo v soustavném buzení svých rodičů. Poté, co se jí podařilo probrat nás oba, byla spokojená. Zamířili jsme tedy do obýváku. Oblíbila si věž - maják (kulaté dřevěné kostičky na gumovém trnu/tyčce). Hlavně se jí líbí poslední část, tu dokáže sundat a snaži se ji i nasadit zpět - sice ne moc úspěšně, ale snaží se. Jinak si moc hezky dokáže listovat časopisem, už ho netrhá, ale hrozně důležitě otáčí stránkama, občas i s nějakým svým "komentářem". Docela zábava to pozorovat. A hlavně je to velká telefonistka, tak vidí telefon, tak hned hlásí haó, haó, dává si ho k uchu a důležitě telefonuje. Jak ho drapne, tak už i vyťukává čísla, takže se nám dnes stalo, že zavolala na 155 (Ambulance - první číslo v seznamu). Mamka jen vyjekla: "ty jo, ona zavolala na záchranku" a típla to... Myslím, že operátor na lince 155 se musel dobře bavit :))). No, zkrátka, furt ve střehu...

Po deváté hodině už bylo vidět, že je její kočárkový čas, takže jsme Amundzenka nabalili a vyrazili ven. Mamce není pořád dobře, bolí ji v krku, sedlo ji to na hlasivky, takže nemůže ani pořádně mluvit.

Nakonec venku ani nebylo tak zima, jak se zdálo, sluníčko se snažilo svítit ze všech sil. Juli to zalomila bez odporu asi po pěti minutách a já se mohl uvelebit na lavičce u rybníka. Po hodince pohodového čtení jsem vyrazil směrem ke kostelu. Juli se cestou probrala, takže jsme do kostela přijeli usměvaví a vyspaní.

Ráno jsme si postavili super bunkr z dvou dek, Juli se to moc líbilo. Našla si dvě auta a jezdila s nima po bytě za doprovodu svého klasického "bvvv" :). Dopoledne jsme vyrazili ven do větrného města. Před barákem jsme potkali takovou hezkou "babičku" s pejskem (labradorem), Juli se něj nemohla vynadívat, paní zase obdivovala Jůlinku: "Óó, aká krásna bábyka!". Pohladila ji po ručičce, já si pohladil pejska, popřáli jsme si oba hezký den a takto pozitivně naladěni jsme vyrazili dál. Malá si hodinku pospala. Cestou domů jsme ještě u Bati vyměnili papučky místo dvacítek máme devatenáctky, minule jsme totiž neodhadli velikost a vzali tedy moc velké. Ještě jsme se zastavili u tety Hanky v DM drogerii a tradá domů na oběd. Oběd nám moc chutnal, polívku slupla jako malinu a i druhé jídlo celkem jelo. Jen ke konci párkrát vyplivla maso asi se špatně kousalo, přece jen dásničkama to ještě není ono.

Dnes měla Jůlinka karambolový den, skóre 8:0. Ráno seděla na sedačce, jen jsem se otočil a už to bylo, sešupla z ní tak nešťastně, že se trochu ťukla hlavou do koberce. Druhý karambol: drápala se na deku, ze které byl udělaný bunkr, zaplantala se do toho a svezla se na pusinu a čelo. Třetí karambol: při ťapání po bytě vytočila svou klasickou otočku, že chce jít na opačnou stranu a vyklouzla mi z rukou a drc do hlavy. Čtvrtý karambol: stoupla si, stála sama a najednou ztratila balanc... Jasně, kam jinam se mohla praštit, než do hlavy :( Večer u Navrátilů se podobně vytočila z rukou i mámě, no ještě že má tak tvrdý kokosek po mámě :). Ale je to statečná holka, moc neplakala, jenom chvilku a pak už se zase na nás smála.

Po obědě si sama hrála (četla si časopis, mlátila kladívkem do špalíčků, rozebírala kostku a snažila se nasadit na tyčku svou oblíbenkyni - kostičku z majáku). Tyto činnosti ji tak vyčerpali že usnula mámě v náručí. Zůstala s náma v obýváku na rozložené sedačce, abych ji měl pod dohledem. Terka mezitím zajela dědovi uvařit kafe a já chtěl sepisovat deníček. Ale než jsem se k tomu pořádně nachystal, půlhodinka uběhla a Juli byla vyspaná :).

Atomové hodiny se trochu předbíhají. 6:58 blik, očička jak tenisáčky. Tatííííííííííííííííííí, a šup jeden loket pod mým žebrem a pak kolínko, to se raději nebudu ani rozepisovat kde. Táta ale spí jak dřevo. To Jůlinka promasírovává mámu, tedy mě. Ááááááááááááá, Tatííííííííííííí chápu, že mi tím dcera naznačuje, že zavazím, má jasný směr, chce chodit kolem postýlky a dloubat do kolečka na zavíracím mechanizmu. Nechci ustoupit mám těžce vydobité místo ve SVÉ posteli a k tomu zahřáté. Volím mírnější variantu (podplácení), vrážím Julce do náručí plyšového psa. Haf, af, hned hlásí Juli svůj úlovek, hm, tak to je konec sladkého spánku a tradá do koloběhu dne. No nic, vstávám, Jůlinku na radu probudivšího se Honzíka dávám do postýlky a opět volím metodu uplácení (to abych mohla vykonat ranní hygienu bez asistence) - obětuji svůj nedočtený časopis Maminka. Schytal to tedy pořádně, stránky jen lítaly. Ale byla tak mooooooooooooc hodná:-)Slitovala jsem se nad Honzíkem a vzala jsem Juli do obýváku. Už abychom měli aspoň třípokojový byt. Zapomínám, ale zavřít dveře, nevím jestli mám tak děravou palici, vypadá to, že jsem to udělala schválně, ach jo.

Krásně jsme si pohrály, Jůlinka se dokonce dá dobrovolně převléct z pyžamka a přebalit. Koukám jako blázen a doufám, že ji tato dobrá nálada neopustí celý den. Na snídani volíme přesnídávku a pár, nakonec hromadu piškotů. Původní plán byl jen dva, maximálně tři, ale když Jůlinka pořád tak hezky říkala na? Tím v podstatě říká dej!

Mám hlad i já a říkám si, že takové čerstvé rohlíky s máslem a medem by na nědělní snídani nebyli marné. Oblékám Julku i sebe, ale na neštěstí budíme tátu a ten je moc rozmrzelý. Měl sice hodinku a něco na víc spánku, ale ty dveře:-/// No nic, vyrážíme tedy s Jůlinkou na pěší výlet do obchodu. Jenže i když jsem jasně řekla, že jdeme do obchodu Jůlinka si myslí, že jdeme na hřiště. Vzteká se, dělá scény a ječí jak na lesy. Ovšem nejsme v lese, ale na sídlišti. Nic, trvám na svém, popadám Juli do náruče a kus jdu s ní. Tak ještě několikrát, než dojdeme do večerky. Ach jo, že jsem raději nevzala ten kočár. Cestou zpět k domovu si Jůlinka usmyslí, že domů tedy rozhodně nejdeme (rozplývá se sen o dobré nedělní snídani), volí směr město, tedy Havlíčkova ulice. No to teda ne, říkám si v duchu, půjdeme kam chci já. Mám smůlu, chápu, že dnes bude ranní vycházka o tom, kdo má tvrdší palici. Já mám na štěstí nebo možná na neštěstí větší páru. Opět beru Jůlinku do náručí, ten jekot co vyluzuje je mi ale proti srsti. Naštěstí nás od pěkné ostudy zachraňuje štěkající oříšek v okně, ten zabere okamžitě. Jekot utichá a je slyšet pouze af af jak Jůlinka nadšeně hlásí pejska. Jenže kde je?? Hurá, využívám situace a motivuji dítě k cestě k domovu.

Jenže chyba lávky, domů se tedy rozhodně nejde, jde se přece na to hřiště. Nic, já ty rohlíky na snídani chci. Jdeme tedy zazvonit na Honzíka, je naštěstí obeznámen s tím, že dopoledne hlídá. Je zlatý do minutky je dole a já si konečně dám tu snídani. Nebo ne?? Jůlinka má jinou představu než její hladová máma. Jde se prostě na to hřiště, všichni a hotovo. a tak jdem...všichni... a je to super. Po deseti minutách se snažím vzít roha. Naše Juli bude určitě členem FBI nebo jiné skupiny, které nic neujde. Mám holt smůlu neumím se rozplynout jak mlha nad blaty. Když vidím toho malého človíčka jak kmitá nožičkama, pláče, že jsem ho opustila tedy ji a musí volit mezi vytouženým houpy houpy na koníkovi a mámou, je mi do breku. Umí to se mnou, má mě omotanou kolem prstu. Drapne mě za prst v druhé ručičce má prst táty, ťapá s náma oběma a je spokojená. Vytahujeme kočárek ze sklepa a ječící vzpouzející se Jůlinku podplácíme čerstvým rohlíkem. Je nastolena všeobecná spokojenost. Honzík vyráží vozit a uspávat a já jdu mazat pečivo, hurááá. Konečně se najím, nachystám věci na odpoledne (Honzík nás pozval na oběd do restaurace) a jdu hledat své dva poklady. Jsou už celí netrpělivý, moc dlouho jsem si jídlo vychutnávala. Přiznám se, že jsem se po dlouhé době snažila namalovat a má snaha byla oceněna uznáním, ale jen ze strany Honzíka, Jůlinka už spala. Před kostelem jsme se potkali s Janičkou a Evičkou Dvořáčkovými, ale není čas na dlouhé řeči, vlastně jsme si řekli jen ahoj. Na mši se hned při prvním zpěvu kočárek zavlnil a kuk, Juli je vzhůru. Nevadí, sice spala jen deset minut, ale není unavená, tak je vše v pořádku. Po mši vyrážíme s Kolečářema do restaurace u Bukáčků. Všechny tři holky, tedy Barunka, Eliška i Jůlinka jsou extrémně hodné. Jůlinka dostává jídlo jako první, mňam, mňam, jen se jí dělají boule za ušima. Škoda, že je to jen konzervička od Hamé, už nevařím do zásoby, ale Jůlinka od jednoho roku jí vše, co si uvaříme. Stejně mixovanou stravu už plivala a dožadovala se vlastní vidličky, šikula.

Asi jsou nějak divně postavené hvězdy nebo co, to je za týden potřetí, že někdo obdivuje krásu naší Jůlinky. Cizí pán s rodinou si víc všímá Jůlinky než vlastního syna Štěpánka. Ze začátku jsem z toho zmatená a když projde kolem a pohladí malou po vláskách, rozsvítí se mi výstražná kontrolka POZOR! Uklidním se, až když si konečně sedne a začne se věnovat rodině. Štěpánkovi se totiž podařilo rozlít kafe, když rodiče nedávali pozor. Eliška zatím spokojeně likviduje těstovinky se sýrovou omáčkou, Jůlinka dostává brambůrky od tatínka. Objednáváme si kafe a zákusek, pak chlapi vyráží vozit a já čekám, až si budu moct konečně pochovat Barunku. Je to k nevíře, jak ten čas letí. Když si uvědomím, že Jůlinka byla také takový malinkatý uzlíček. Zamáčknu slzu a jdeme hledat kočárkovce.

Ve Wilsonově ulici se rozloučíme a zamíříme každý ke svému domovu. Jůlinku s tatínkem se mi podaří bez problémů uspat, a i když bych se k nim moc ráda přidala, nemám jinou možnost, než se posbírat a jít žehlit dvě haldy prádla. Utěšuje mě jen myšlenka, že budou spát jen hodinku (nerada žehlím). Jenže i tentokrát se spletu, spinkají celé tři hodiny a kdyby spali ještě o jednu víc, vyžehlím už všechno! Posvačíme, pohrajeme si, zasmějeme se a je tu 20:00, Jůlinka oči velké jak výr. Nevadí, protáhneme hru až do devíti, kdy nám Jůlinka říká, že chce jít spinkat (drhne si očička). Vyčistíme zuby, dáme tátovi pusu a tradá do postýlky. Dobrou noc.

PS: Ještě jedna důležitá zpráva, dnes k nám do domu dorazil z porodnice Jůlinčin nový kamarád Filípek Navrátil. Tak jsme zvědaví, kdy ho uvidíme naživo, nemáme zatím ani žádnou fotku.

10.11.2010 (12m+27)

Dopoledne byla s mámou pěkná nuda. Snažila jsem se ji nasměrovat ke dveřím, čímž jsem jí jasně říkala "chci chodit po schodech", ale to ne. Pořád povídala něco o tom, že mám špatné botičky. Může mi někdo říct, co je špatného na papučkách? Pravda, ze začátku jsem si říkala "asi jsou jen na hraní", hlavně vytahování kulatých šňůreček mě moc baví. Trochu mi nejde na rozum, proč se ty krásné, červené, kotníčkové papučky nosí na nožičkách, kde si jich nikdo ani nevšimne. Na ručičkách jsou krásnější, parádní šperk, dívej mami. A hlavně se v ním dobře ťapá po čtyřech, když jsou nasazené na rukách :).Mám z nich ohromnou radost. Hlavně, že nám je u Bati vyměnili. Táta mi koupil tak velké, že jsem je mohla používat jako ploutvičky.

Pravda do dnešního plavání by se celkem hodily. Sice jsme se potápěli pouze jednou, ale dá docela fušku přeplavat bazén tam a zpět. Poctivě jsem kopala nožkama a moc jsem si plavání vychutnávala. Trošku mi kazilo radost, že nás bylo tak málo. Vojtíšek i Emička mi dnes moc chyběli. Obědu jsem po plavání moc nedala, všude kolem se dělo tolik zajímavých věcí. Studovala jsem chůzi ostatních dětí. Jak to tak vidím, není to nic těžkého, jen mě musí víc poslouchat nožičky, proto jsem je v bazéně hodně posilovala. Máma si myslela, že budu unavená, ale proč bych jako měla pořád spát. Chci si taky užívat.

Proto mě potěšilo, že mě vytáhla u komína (pod nemocnicí) z kočárku a nechala mě ťapat až k tetě Martince a pak až dál k babi. (Teta měla nějaké poznámky o tom, kde jako jsme a že nám to trvá dva dny, než někam dojdeme, ale to bylo jen z legrace). Slupla jsem svačinu jak malinu, pohrála jsem si s tetou. Hlavně schovka mě tuze baví, teta se umí krásně schovávat a jak dělá baf, tak vždycky nadskočím. Babi nebyla doma, nelenila jsem a ještě za tepla jsem všechno popovídala pradědovi. Trochu mě ty události zmohly. Moc se mi líbí usínat neplánovaně, tak jsem cestou domů usnula a spala jsem a spala. Máma mě vytáhla z kočárku a donesla nahoru a zase jsem spala a spala. Pomalu ani nevím, kdy mi dala pyžamko. Ani mé oblíbené čištění zubů se nekonalo. Chudák kartáček asi se mu po mně stýská.

11.11.2010 (12m+28)

Jak se celý týden skoro nic neděje, tak dnes to bylo hustý. Probudila jsem se o půl páté. Paráda, písnička mámu ani tátu neminula. Včera jsem totiž usnula po šesté hodině, tudíž se mi co? Tudíž se mi už nechtělo spát. Táta si mě vzal do obýváku, kde jsme si spolu pěkně hráli. Máma ani neví, že jsem vstávala. Po hodince jsem přece jen uznala, že je ještě brzo, a je potřeba nabrat trochu sil na celý den, a přiznávám i mlíčka se mi zachtělo. Přemluvila jsem tátu, ať mě šoupne zpátky do postýlky za mámou. "Ma ma mam" volám, a světe div se ono to funguje. Máma rozlepuje oči, diví se, že mě táta donesl zpět, a tvrdí, že spát nebudu. Jak to asi může vědět, he, já si budu dělat co já chci, ne, co si kdo myslí, že dělat budu. Mlíčko je fajn, slaďoučké a tak zavírám očička a nechávám si zdát něco pěkného. Přitulím se víc k mámě, ještě ten loket by si mohla dát někam jinam, ať mě nepíchá do žeber. Je príma, že má v pelíšku tak teploučko. Trošku mrmlá, že se jí špatně leží, ale co, to přece vydrží ne? Probouzí mě jakýsi škaredý rachot. Aha, to máma kašle. Uáááááááááááááá, ječím. Co mě budíš, a ještě tak škaredě. Máma mě uklidňuje a omlouvá se mi. Ha, ještě chvilku budu hrát bubáka, ať si to příště rozmyslí. Bu bu bu.

Jdeme si hrát a já bych se přitom tak ráda válela v postýlce. Snažím se dát menší žábu do větší. Máma mi pomáhá a to mě pěkně štve. Ještě, že ji napadne jít chystat snídani. Dnes má tedy nějak na spěch, že by se chystalo něco zajímavého? Včera jsem měla na snídani chleba s lučinou, mňamka dnes tedy rozhodně nechci přesnídávku, už mi začínají lézt krkem. Jedinou, kterou ještě snesu, je hrušková a rozhodně nesnáším přesnídávku s banánem. Tak co to bude? Mamíííííííííííííííí, kde jsííííííííííííí? Jdu se mrknout co v té kuchyni tak dlouho kutí.

Jéééééééééé, mňam mňam, bude loupák, táta má u mě velký červený puntík. Donesl nám z pekárny čerstvé pečivo. Na? Na? Volám, máma chvíli nechápe, je po ránu jaksi natvrdlá. Konečně, podává mi vytouženou sušenku. Dnes bude asi hezký den. Po snídani máme naspěch. Šup, hop do kalhot a bundičky a tradá ven. Je to všechno moc zajímavé, takže ani neprotestuji, že bych ráda ťapala. Počkám si, co se bude dít dál. Máma na tržišti kupuje banány, super, ale mohla by mě vzít sebou, abych si vybrala. Nechá mě tu trčet za rohem, musím se připomenout. Huááááááá. Jdeme směrem k chobotničce, je to divné, plavání jsme nechali doma, že by dnes bylo na pořadu hřišťátko? Hou, hou naznačuji, že bych tuto variantu přivítala. Máma se mému nápadu nebrání. Říká, "ano Jůlinko, půjdeme dělat houpy houpy, ale musíme ještě počkat na Lukáška.". Jé, to je ten super klučina, co mi minule dával hubana. Byla to pěkná bžunda.

V Michalově jsme si zahráli fotbálek, pohoupali se na houpačkách a hlavně pořádně poťapali. Jo, abych nezapomněla, v parku jezdil traktůrek a sbíral listí. Hodně zajímavá podívaná. Také nás maminky nemohly odtrhnout. Nakonec nás vše zmohlo a svorně jsme to zabalili. Aspoň měly mámy čas na pokec.

Krásně jsme si odpočinuli, prý jsem spinkala hodinu a půl. Rozloučili jsme se s Lukáškem a jeho mámou a tradá k babi na oběd. Mám docela hlad. Potkáváme Emičku s tetou Petrou a máma kecá a kecá a kecá......Tak bude oběd nebo nebude? Konečně se rozloučí a šupajdíme. Cestou míjíme houpačku, zkusmo na ni mámu upozorním, ale asi se jí vrátila ranní hluchota. Frčí stále dál. Babi není doma, a já se tak těšila, ale uchlácholí mě jídlo, už jsem měla prázdné bříško. Přišel si za mnou popovídat i praděda. Pořád tam s mámou o něčem diskutují, tak se snažím upoutat pozornost, mlátím pejskem o zem a moc se tomu řehoním. Pradědovi se můj výstup líbí, proto mám ještě lepší náladu. Po obědě přichází babi. Zdrží se jen chviličku, dnes je totiž sv. Martina a s tetou Martinkou jde na husu se zelím do hotelu Bečva. A já zas jen maso, zeleninku a těstovinky:-/

Haó haó, máma telefonuje a mě ho nepučí. Nebo jo?? Jů, volá táta, prý přijede i s druhou babi na návštěvu. Bude super zábava. Babi Emi krásně zpívá a tančí, těším se, honem přijeď! Dočkala jsem se, babi vchází do dveří. Vítám ji s pusou od ucha k uchu, dovezla i mňamku ke kávě, domácí bábovečku. A mě? Barevné plastové kroužky s hlavou kačenky. Paráda. Posíláme si balónek a rozebíráme barevné kroužky, nejvíc se mi na nich líbí právě hlava kačenky. Babi, ale také spěchá pryč, má zadělané těsto na linecké. Dnes všichni někam spěchají, ach jo:-/

Jsem už unavená, máma mě obleče, už se mi to trošku nelíbí. V kočárku se ale uklidním, protože vím, že si odpočinu. Usínám, jen co přejdeme křižovatku. Je to dnes opravdu trošku náročný den. Máma předává kočárkovou štafetu tátovi, ale při předávce mě probouzí. Takže si prázdného bytu moc dlouho neužívá, do deseti minut jsme doma. Táta si se mnou chce hrát, ale jsem opravdu otrávená. Takže vytahuje těžký kalibr: pokladničku s penízkama. Oči mi zasvítí a už jedu. Rozhazuju penízky kolem sebe, přehazuju, prohlížím a hlavně! už je umím dávat zpátky do pokladničky. Sice zatím jen spodním otvorem, kterým se penízky vysypávají, ale bavilo mě to náramně. Brala jsem postupně jednu minci za druhou a soustředěně je vkládala do díry v pokladničce. Příště se už budu trefovat do té malé škvírky na zádech Berušáka :-). Ale i to mě za chvíli omrzelo a tak jsem se dožadovala programovat u mámy. No nebyla jsem moc dobře naladěná, oproti odpoledni u babi to byl nebe a dudy, ale to bylo tím špatným probuzením.

Trošku mi náladu zvedne blbnutí v koupelně a pak pohádka, ale nakonec únavu nerozchodím a jdeme spát. Tedy myslela jsem si, že i máma, když se nasoukala do pyžama, ale převezla mě, tak spím sama. Těším se na zítřejší dobrodružství.

PS: Dnes jsme dostali pozvánku na křtiny malého Dominička Pročka. Budou se konat 5.12.2010 v 7:30 v Dřevohosticích, moc se těšíme!

12.11.2010 (12m+29)

A je to tu. Ráno mi máma při snídani slibuje výlet do jungle centra. Máme tam sraz s Lukáškem, moc se těším. Zjišťuji, že mi zase nějaký skřítek poskládal kostičku a urovnal kroužky na majáku. Nemůžu se na ten pořádek dívat, jdu to napravit. Máma si konečně všímá toho, že nejsem ve své kůži. Zrovna dnes jí extrémně dlouho trvá než rozlepí oči, docela by mě zajímalo co s tím tátou po večerech vyvádí. Prý píšou deníček, ha ha ha. Bere mě do náruče a prohlíží si mě, div, že si na to nebere lupu. Á ha, svitne jí po té co se začnu čílit a plakat. Je jasno, mám zánět spojivek. Ještě si to tedy necháme potvrdit od paní doktorky. Cestou usínám v kočárku je mi bezvadně, máma mě ale nenechá spát dlouho. Paní doktorka předepsala kapičky, jsem z toho všeho unavená a tak hned jak mě máma položí zpět do kočárku, usínám. Očička mám úplně zhnisaná, jsme z toho obě špatné. Když se po hodince a půl probudím nevozí mě máma, ale babi. Vida ani jsem si toho nevšimla. Jdu k babičce na, oběd dnes mám slíbený špenát s vajíčkem, ale máma mění vajíčko na kuřecí masíčko. Mňamka, celou dobu dělám u oběda blbiny ham ham to se mám. Máma je unavená, hraje si se mnou babička a máma spí. Jů ta chrupká, ruší mě to při hře, ještě, že si se mnou chce babička zahrát fotbálek. Netuší, že jsem trénovala s Lukáškem. To je švada řehtám se až se za bříško popadám. Dokonce se na mě přišel cestou do práce podívat strejda...

Zkouším na něj svůj nový sváděcí úsměv a ejhle on funguje, jenže ne na dlouho, strejda totiž spěchá do práce. Teta dnes na kafe nepřijde, dělá generální úklid. Navrhujeme, že by se pak mohla realizovat i jinde :). Babička mámu přesvědčuje, ať si odpočine pěkně na její kouzelné postýlce, ale máma se zapřažením všech sil odmítá a volí variantu vycházky s kávou a koláčkem v Jiráskové ulici. Spánek nehrozí. Cestou kolem Bečvy mi dovolí courat se v listí, ale mám pořád svou hlavu a máma se bojí, že se skutálím do řeky. Ječím, že do kočárku tedy rozhodně nejdu. Jo, je nefér, že na mě pořád používají sílu. Neuklidní mě ani pohled na kačenky, ani slibovaný rohlík. Kdo ví, jestli by si v obchodě vzpomněli. Umlčí mě až piškůtek. Celou cestu do pekárny se mi jízda v kočárku nezamlouvá. Konečně přijíždíme na místo a máma mi kupuje rohlíček. Jsem hodná, ani nedutám, jen občas volám áááááááááááááá. To když se máma s babi moc zapovídají.

Přijíždí za námi i táta, ale je nějakej divnej. Nedá si ani čokoládku ani koláček, až za chvíli nám vypráví jak parkoval a trochu najel do nějakého auta - trochu vykřivený a poškrábaný plastový nárazník. Pán na něj byl sprostý a chtěl po něm penízky. Táta se s ním chtěl domluvit a pán prohlásil pár sprostých slov, nastoupil do svého auta a najednou odjel.Všichni se tomu moc divíme a táta je z toho stále přepadlý. Odvážíme babičku domů a já se zase po dlouhé době vezu v autíčku. Suuuuuupr, ještě musím udělat blik světýlkem u stropu auta. Nechce se mi vystupovat. Takže mě ještě táta nechá zařídit si za volantem. Trochu jsem mu přeprogramovala autorádio, zapnula navigaci, potočila volantem... Hmm, proč jsem tak malá, že nedosáhnu na pedály? Hned bych si někam vyjela :)

Večer jsem měla dobrou náladu a tak jsem si řekla, že bych mohla potrénovat chůzi po dvou. Rodiče si mě zkusili posílat mezi sebou a mě se to líbilo. Dnes jsem tedy udělala své první krůčky!

Ach jo, ty očička. Při spaní, je vše dobré, nic mě nesvědí, nebolí. Proto nechápu, proč mě ti troubelíni budí a ještě ke všemu rozsvěcují světýlko... Áaaa, už chápu, zase se mi snaží kapnout do očí kapičky. Neznám horší věc, ještě když jste rozespalí. Nakonec se dílo podařilo, ale bránila jsem se statečně. Protože si mě tak rozebrali, začala jsem si povídat, válet se po mámě, a aby mu to nebylo líto, tak i po tátovi... Ráno jsem byla samozřejmě čilá jako první, díky noční etudě jsme vstávali až kolem osmé... Při hraní jsem si našla na skleněné vitrínce vločku - igelitovou samolepku. Když se mi ji podařilo sundat, tak jsem ji chtěla vrátit zpátky. Mamka mě postavila k balkonovému oknu, abych si hrála na zemi. Vzala jsem samolepku, přidělala k oknu a druhým prstíkem přidržela a uhladila, tedy přilepila. Zase jsem ji sundala a znovu nalepila. Táta se nestačil divit, jak zkušeně a obratně jsem si počínala. Za půl hodinky mě tato činnost přestala bavit (moc lehké), tak jsem si vzala kočárek a jezdila s ním po bytě, občas jsem se kácela k zemi, ale to k tomu patří. Venku bylo větrno a svítilo i ostré sluníčko - přesně ta kombinace počasí, kdy mi paní doktorka zakázala jít ven, aby se mi nezhoršil zánět spojivek. Táta mě sbalil a hrál si se mnou na posteli v ložnici tak dlouho, dokud jsem neusnula. Hezky jsme se oba vychrupkali. Já jsem si po půl hodince zavolala mamku, ta se mnou pak vařila oběd, ale táta nikde. On si spal klidně dál, ale zasloužil si chvíli odpočinku.

Objevil se zrovna, když se mi snažila mamka vnutit polívku. Nebyla vůbec špatná, ale nějak mi nejela. Táta si na pomoc přinesl mého oblíbeného pejska a s jeho pomocí do mě vpravili pár lžiček. Předali si krmící štafetu, ale po pár dalších lžičkách finito, konec s polívkou. Máma se mě snažila přechytračit, smíchala polévku s příkrmem a už mi chutnalo. Nějak nemohli pochopit, že dnes nemám hlad. Po tom včerejším výborném špenátku .

Po jídle jsme si hráli v bunkru. Táta domluvil s lověšickou babi, že ji vyzvedneme u dědy v nemocnici a zavezeme ji domů, kde chvíli pobudeme na návštěvě, ať si mamka trochu odpočine. U babi to bylo naprosto SUPER. Cestou jsem v autě usnula, takže jsem si půl hodinky dáchla v sedačce. Babi dělala knedlíky na zítra (jedeme tam na oběd) a hned jak to dodělala, už si šla za mnou hrát. Mám tam u ní koutek s hračkama, neomylně jsem tam zamířila a našla si své oblíbence- "zlatý" řetěz, kroužky a další... Táta vytáhl kameru a ukazoval babi včerejší videoklip s mým prvním ťapáním a další videa... Po očku jsem to sledovala taky, hlavně video z bazénu mě zaujalo, hned bych šla plavat... Když jsme se už vynadívali na má nejlepší vystoupení, pustil táta Ovečku Shaun. Seděla jsem jako přibitá, babi se to taky moc líbilo, smála se až se do kolen plácala. Také jsme se s tátou řehnili. Obuli jsme papučky, aby jsme babičce ukázali, jak umím chodit. Včera jsme cosi natrénovali, tak dnes jsem se vyšvihla. Od táty jsem zamířil a k babi, u té jsem se vytočila, aniž bych se jí dotkla a suverénně šup přes minischodek do obýváku a až v půlce jsem si kecla na zadek u hraček. No šokovala jsem oba, jak babi tak tátovi spadla brada až na zem. Hihi, skóre 2:0. Táta to chtěl zopáknout, aby si to natočil na kameru, no já jsem pro každou špatnost, takže repete... Povedlo se i napodruhé, když se daří, tak se daří. Já chtěla chodit, měla jsem plno síly (no aby ne, po vydatné svačince - pribiňáček a kousek banánu).

Moc jsme si to u babi užili, ale už bylo kolem šesté, tak jsme se začali sbírat. Táta mě oblečenou posadil do sedačky a obouval se. Já zahlédla dveře na dvůr a vzpomněla si, že minule tam byl černý kocourek. "Ha-Haf," zahlásila jsem. No trochu vedle, ale myslela jsem tím kočičku. Táta pochopil, a říkal mi, že už je pozdě a kočička tam není. "Hmmm, hají," prohlásila jsem a zamávala jsem směrem k dveřím. Opět dvě brady dole. Hehe, navyšuju skóre na 3:0.

A hurá za mámou. Ta si užila své 3 hodiny samoty a už jí bylo smutno, tak mě přivítala velkou pusou... Táta se hned pochlubil a pustil nám všem video, no mámě spadla čelist taky, takže dnes už mám skóre 4:0 :)). Po večerních nezbytnostech a opětovném trápení v formě kapiček do očí jsem usnula mámě v náručí u prsa. Jak krásně se spalo. Při přendávání do postýlky se probudím, ale mamka mě nechává v postýlce a odchází. Chvíli si cosi mrmlám, ale únava je silnější a já se ubírám do říše snů. Dobrou noc.

14.11.2010 (13m+0)

Ráno se zubím na tátu: vstávej. Nic. Lehám si na něj. Nic. Dělá, že spí, já ho prokoukla! Cosi zamručel a snažil se mě uplatit pejskem. No na chvilku mu to vyšlo, ale stejně jsem ho donutila vstát. Zatrápený očička, pořád mi tam kapou nějaký nesmysly, vyplachují Ophtalem (což se mi ale vůůbec nelíbí!), doufám, že už to brzo skončí. Samozřejmě poslední dobou nechybí ani bvvv - tedy odsávačka. Takový zelený sajrajtík, nechápu, kde se mi to tam bere. Jsem si myslela, že dopoledne půjdeme ven, ale nic?! Mamka by i chtěla, ale táta nahodil zase ty samé argumenty co včera: venku fouká a svítí ostré sluníčko. Přímo jed na ty moje zanícené oči. Takže mi táta i máma vymýšleli program, četli jsme, skládali kostičky, i bunkr se postavil. Po desáté hodině mě táta sbalil do ložnice a hráli jsme si na posteli, pozorovali na stropě nalepené kytičky a vážky, táta mi povídal pohádku, zazpíval Holku modrookou a .... Najednou jsem spala... Táta se přitulil a usnul taky. A spali jsme a spali a spali. Tátovi to už bylo divné, když se probudil, tak jeho vnitřní hodiny mu říkaly, že to určitě byla víc než hodina. Na 12:00 jsme měli domluvený oběd u babi v Lověšicích. Kolik je vlastně hodin? Neměl s sebou mobil, takže nevěděl. Ale spoléhal se na mamku, ta by nás určitě přišla vzbudit, abysme nepřijeli pozdě.

Za chvilku jsem se začala vrtět i já, otevřela jsem oči a táta se pro změnu zubil na mě. Oplatila jsem mu úsměv, ještě jsme si chvilku v leže povídali, já se postupně probírala ze spánku a pak jsme začali halekat na mamku. Ale ta neslyšela. Tak mě táta sbalil a šli jsme se mrknout, co ta mamka vyvádí.

Ta se činila, umyla okno v kuchyni, pověsila záclonu, no kuchyň pěkně prokoukla. A my taky nestačili koukat na hodiny: 12:46... Hehe, trochu jsme si pospali. Naštěstí mamka už to s babi zařídila, že přijedeme později a nechala nás spinkat. Prý neměl a to srdce nás budit, spali jsme prý jak dva budulínci. A taky nechápe, jak se tátovi daří mě tak v pohodě uspávat bez mlíka :).